Každé jaro pampelišky je název románu Anny Sedlmayerové. Kniha je o vztahu matky a jejich dvou dcer a dějově i vznikem spadá do padesátých let minulého století. Já ji četla v době svého dospívání, na počátku osmdesátých let, tedy už v dost jiném čase, než kniha vznikla. Myslím, že se mi líbila, i když jako puberťák jsem asi nebyla cílový čtenář. Dobou svého zasazení na mě kniha už tehdy působila trochu archaicky.
Měli jsme ji doma v knihovně, pamatuji si, že to byla tlustá bichle, protože krom Pampelišek obsahovala i navazující část Všechny cesty vedou domů. Doporučila mi ji k přečtení máma, taktéž matka dvou dcer. A to se ještě nevědělo, že i já budu jednou, světe div se, matka dvou dcer. (Tuto skutečnost pravděpodobně nemá na svědomí přečtení výše zmíněné knihy.)
Já tu knihu, ale nechci hodnotit, to bych si ji asi musela přečíst znovu. A tak důležitá pro mě asi nebyla. Pro mě je ale úplně zásadní ten název. A to je v podstatě i hlavní sdělení tohoto článku.
Tehdy, v minulém století, když jsem knihu objevila, jsem měla pocit, že je ten název špatně. Že není celý. Vypadlo tam slovo. Jak - Každé jaro pampelišky? Kde je kvetou? Odkvétají, rostou? Co to má být? Ale v hlavě mi to už zůstalo.
Teď už spoustu let vím, že je to správně. Každý rok během dubna, když vylezu z baráku, projdu kolem trsu trávy mě napadne „Každé jaro pampelišky“. A s dějem knihy to nijak nesouvisí. Říkala jsem si - vymysli si něco svého, třeba „Pampelišky, každé jaro“ nebo „Už zase pampelišky“. Ne, to nefunguje.
Takže i letos je pro mě ten pocit, ten jarní závan ve třech slovech:
Každé jaro pampelišky.
